Je to dva a půl roku, co jsme se pustili do stavby domu svépomocí. Věděli jsme, že je to pořádné sousto. Životní výzva. No a když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, což my jsme bezpochyby udělali, hodně se učí něčemu novému. A tak nám brzy došlo, že ten dům staví nás!
Náš dům bude mít srdce. To je vlastně první věc, kterou jsme o našem domě věděli. A začali to tak plánovat. Našemu srdci se muselo vše přizpůsobit. Teprve od něj se vše odvíjí – všechny vlastnosti domu. Srdcem domu se nazývají pár tun těžká sálavá kamna.
Zdi a příčky stále drží! Vypadá to, že konopný beton jsme zvládli. A to hlavně díky mnoha brigádnicím a brigádníkům a taky dobrovolnicím a dobrovolníkům.
Tak jsme si to konečně zkusili. Na stavbu z konopného betonu se připravujeme dva roky. A je to tady! Začali jsme stavět. A byla to sranda! Nechyběla ani ochutnávka konopného piva. A proč jsme zvolili konopný beton? Psala jsem o tom v předchozím článku, kde jsme poptávali brigádníky. Stále je teda potřebujeme, tak se klidně ještě hlašte. A teď k tomu, jak nám to šlo.
Už je to tak, pustili jsme do domku svépomocí. Jedním z mnoha důvodů bylo také to, že jsme zvolili netradiční přírodní materiál – konopný beton. Což je směs konopného pazdeří, vápna a vody. S tradičním betonem nemá téměř nic společného. Sháníme brigádníky/brigádnice již na červen!
Kuchyň společně s kůlnou na nářadí jsme se rozhodli postavit sami, stejně jako kadibudku. Tento způsob je více flexibilní a nechává vám možnost měnit věci na poslední chvíli. Poskytuje také prostor zlepšit se v manuální činnosti a něco nového se naučit. Níže najdete popis, jak jsme to postavili. Ale předem upozorňuju, profesionální řemeslníce ať to nečtou :-).
Jako malou mě zaujal příběh o Diogenovi v sudu, který měl pouze tři věci. Sud, ve kterém bydlel, hůl a hrnek. Když viděl, jak někdo u řeky pije z dlaní vodu, hrnek zahodil. Příběh mě natolik zaujal, že tato knížka mi zůstala od dětství. Diogena jsem obdivovala, ale nijak výrazně jsem se neispirovala. Knihu jsem měla mezi hromadou dalších krámů. Můj bratr mi vždy o mém pokoji říkal, že to vypadá jak ve skladišti. Hromadila jsem spoustu věcí, které bych mohla nějak využít. I když jsem jela někam na cesty, tak jsem si sbalila hromadu knížek a věcí, co kdybych něco z toho potřebovala. Hromadila jsem i různé materiály jako látky, které by se daly využít pro výrobu něčeho dalšího. Dělala jsem to i ve jménu ekologie, říkala jsem si, postupně to vše využiju.
Přístřešek, který by na zahradě neměl chybět, je letí kuchyň. Při vaření venku máte vše po ruce. Její podoby mohou být různé, je zde prostor pro fantazii, jak si ji zařídit, co si tam všechno dát apod. Ve výsledku to bude místo pro setkávání a v její blízkosti se toho bude hodně dít.
Vaření na ohni, pěstování zeleniny, ovoce, bylinek, relaxace v přírodě, klid a čerstvý vzduch, to všechno nás lákalo na venkov. Ekologicky zaměření jsme byli vždycky, ale že chceme vytvářet vhodné podmínky různým druhům živočichů, jsme si jasně formovali až s poznáním permakulturního přístupu ke světu, tehdy jsme také více začali vnímat, že mnoho živočichů z české krajiny dramaticky ubývá. Od toho se odvíjely naše požadavky na pozemek. Naštěstí jsme to poznali dříve než jsme pozemek koupili.