Perma ráj

17. května 2023

Je to dva a půl roku, co jsme se pustili do stavby domu svépomocí. Dům jsme chtěli co nejvíce přírodní. Věděli jsme, že je to pořádné sousto. Životní výzva. No a když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, což my jsme bezpochyby udělali, hodně se učí něčemu novému. A tak nám brzy došlo, že ten dům staví nás!

Dům svépomocí? Není sranda. Co fungovalo nám s Kamilem a co jsme zažívali.

Stavba je priorita po dlouhé roky

Do stavby domu svépomocí jsme se s Kamilem pouštěli s velkým odhodláním. Jednak nám pomáhala představa, jak si budeme v domě i na zahradě lebedit. Ale zároveň, a to bylo důležitější, jsme se těšili na samotný proces stavby, prostě na to, že budeme zažívat i chvíle, které budou těžké - kdy budeme měřit vlastní síly. Těšili jsme se, že se toho hodně naučíme, a že zažijeme dobrodružství! Už když jsem kupovali zahradu, věděli jsme, že tomu dáváme 100% prioritu. Vše další šlo stranou: dovolená = na zahradě, setkávání s kamarády a rodinou = převážně na zahradě, víkendy = na zahradě atd.

Myslím, že takto se na to nastavit je hodně důležité. Stavba domu svépomocí je zápřah, který tu je dlouhou dobu a jen tak to neskončí. Je potřeba se na to připravit.

Vyplatilo se nám připravit se na to, že se vždycky něco po**re

V tomhle jsme myslím byli dobří. Věděli jsme, že se pouštíme do velkého sousta. Hlavně na začátku jsme si v plánu na všechno dávali hodně času. To se vyplatilo, protože jsme to nakonec stihli tak tak!

Během stavby jsme si hodně trénovali, jak ustát, když se něco podělá. Což tak prostě je, vždycky se něco podělá. Vtipkovali jsme třeba, že jsme to věděli, “Ha, já věděl, že něco přijde.” Ale stejně vás to zasáhne. Že se něco nepovedlo, že to bude stát dny práce navíc, když takhle jste vyřízení. Člověk ale vydrží víc, než si myslí. Postupem času jsme se s každou komplikací vyrovnávali líp. Třeba si trénujeme prostě mávnout rukou, jako na znamení, že nám je to jedno. Trochu pomůže. Někdy se prostě vyvztekáme a pak si z toho děláme srandu. Rozhodně doporučuju, promyslet si, co člověku pomůže, až se nějaká komplikace v životě objeví.

V Malém princi stálo, že kdo jde přímo, moc daleko nedojde. Takže jestli se vám něco podělalo a vyhodilo vás to ze směru, jste na správné cestě :-).

Bez hádek to nejde, bez parťáka ale také ne

Svépomocná stavba domu klade velké nároky na vztah. Výhoda moje a Kamilova je, že jsme do toho šli jako parťáci. Já toho na stavbě fyzicky moc neudělám, ale svépomoc vyžaduje hodně koordinování, obvolávání, zjišťování apod. Společně všechno řešíme a rozhodujeme. Vůbec neexistuje, že by jeden něco rozhodl bez vědomí toho druhého. Jsme v tom společně. Výhoda je, že si oba dokážeme představit, co to všechno obnáší.

Všechno ale není ideální, někdy toho je hodně, máme jiné názory a emoce jsou na pochodu. Hádce se občas nevyhneme, všechno hned nevyřešíme a někdy to chce čas, abychom našli řešení. Tak to bereme. Je ale super, že jsme na to dva, protože se stává, že jeden propadá vyčerpání a zoufalství a druhý ho podrží.

Klíčové u nás bylo, že jsme do toho chtěli jít oba. Nedokážu si představit, že by takovou zátěž musel zakoušet takovou dobu někdo, kdo do toho původně nechtěl jít. To by žádnému páru neprospělo. Je absurdní si představit, že by jeden druhému řekl třeba : “Na dovolenou pojedeme za pár let, až dostavíme dům. Teď ještě zatni zuby a splň mi sen.”

Vystaveni živlům

Jak jsem na začátku psala, že jsme se těšili na dobrodružství spojené se stavbou domu, tak toho jsme měli habaděj. Vystavili jsme se živlům: větru, děšti, zimě, vedru …

Hned na začátku jsme si koupili zimní spacáky. Opravdu se to vyplatilo. Od března do listopadu jsme na zahradě přespávali. Spávali jsme v letní kuchyni, což je náš přístřešek, který je z jedné strany otevřený. Bez přespávání by to nešlo, protože stavíme daleko od bydliště a na každodenní dojíždění to prostě není.

Toto je naše základna v létě. To byla pohoda :-)

Říjnové počasí už byla větší výzva

Ale ve spacáku bylo teplo

Náš brloh

Když ale máte dobré spacáky, většinou se nestane, že je vám v noci zima. Ale vylézt ráno z teplíčka třeba do 2°C není nic moc! Chce to sakra vůli, ale výhoda je, že vám nic jiného než vstát vlastně nezbývá :-). No a když se nakonec vracíte domů, tak měkká postel, horká sprcha a teplo okolo je ta nejúžasnější věc, jakou si představit.

Tohle je vlastně taková super věc. Umět sám sebe vykopnout do nepohodlí, člověku dává strašně moc. Jednou z těch věcí je, že si vážíte tak “samozřejmých” věcí jako je třeba čistá postel a sprcha. A co, že si jí vážíte!! Vy si jí umíte neuvěřitelně užít!

Přes léto to bylo o dost jednodušší. Všudypřítomnou zimu vystřídalo povětšinou pohodové počasí. I velká vedra se dala přežít. I když bychom radši preferovali koupel v rybníku než ve vlastní šťávě. Nádherné ale byly letní bouře. Jediné, kde jsme se před nimi schovávali, byl náš přístřešek s plechovou střechou. Déšť byl díky ní tak hlasitý, že jsme se sotva slyšeli. Když se k tomu ještě přidala pořádná bouřka, byl to zážitek. V tu chvíli si ale člověk uvědomuje, jaký úkryt mu poskytuje DŮM.

Nádhera těch bouří byla v uvědomění, že člověk bez výdobytků civilizace je v přírodě docela maličký. A taky to, že dům je jako takový chrám, kde se člověk může ukrýt do bezpečí, do sucha a tepla.

Až na dno

Všechny tyhle starosti jsou krásné, i když člověk musí zapnout, zabrat, najít sílu. Je v nich totiž život. Největší rána, která nás během stavby domu potkala, byla ztráta Honzy, přítele mé mamky, který zemřel velmi náhle na covid. Dokončovali jsme tehdy základovou desku, když mi mamka tuhle strašnou zprávu zavolala. Dům a zahrada nás potom hodně všechny držela. Mamka bude mít vždycky místo u nás. Už se jí také rýsuje pokoj s výhledem na jižní část zahrady, kde zasadila Honzovi třešeň.

Smrt je stále kolem nás. Nechceme na ní myslet, jako by nebyla. Mně vyhlídka na ní dává sílu. Nechci marnit životem. Vyhlídka na smrt mi dává odvahu žít a nebát se. Chci se ve svůj poslední den otočit zpět a říct si: “Jo, bylo to krásný, stálo to za to.”

Stavíme s děckem

Netrvalo dlouho a začaly se do naší širší rodiny rodit děti. Jedním z příchozích byl i náš malý Saša. To je nyní mamčin chlap v životě :-). S příchodem Saši si Kamil dělal legraci, že jsme ve svépomoci moc dobří, tak teď jsme postoupili na vyšší level, což stavba s děckem je. Některé věci, které jsme chtěli zvládnou sami jsme přehodili na našeho řemeselníka, bez kterého bychom ten dům tak brzy nedostavěli. Ale je to vlastně všechno skvěle načasované, finální úpravy jako omítky, podlahy apod, už chtějí praxi nebo spíš je to vidět, když to není udělané pořádně. Takže jsme rádi, že nám to dodělá zkušený řemeslník a ještě k tomu má cit pro přírodní materiály.

Všechno je to v domě

Všechny naše zážitky jsou v našem domě. Je tam naše energie. Dům známe do posledního kousku. Při stavbě nás podpořilo hodně lidí, utužili jsme vazby. S mnohými novými lidmi nás náš dům seznámil. Hodně nás naučil, hodně nás zocelil, zvýšil nám sebevědomí a celkově nás posílil. Není nad to dostat se tam, kam jste si mysleli, že se nikdy nedostanete.

Fotky

Do vykopaných základů na dům nám padá mix s betonem. Bylo mokro a auto sklouzlo. Místo betonování jsme vyprošťovali. Tohle prý na betonárce ještě nezažili.

Základy se v místě, kde se mix propadával zase zpátky zasypaly.

Netrefili jsme to výškové a Kamil musel řadu ztraceného bednění řezat a řezat.

A že se nařezal ...

Pod záklopem naší střechy se objevila plíseň. Izolaci, kterou jsme celou zimu o víkendech instalovali, jsme museli strhnout a vyvětrat. Velká vlhkost v rozestavěném domě, většinou zavřená okna, zatékání v okolí komína a ještě nepřidělaná parozábrana si vzali svou daň.

Na několika místech jsme takto větrali rohože, které jsme před tím už měli instalované pod střechou. Ráno to Kamil nosil ven a večer zas dovnitř.

Zejména po prvním roce stavby se nám nedařilo dobře plánovat. Vše trvalo déle než jsme si mysleli a často nám do plánů osud hodil vidle. A to jsme pořád propočítávali.

No a teď to je tak, že za 14 dní se stěhujeme sem. Je to výzvva, ale ono to půjde :-). Jen trochu uklidíme.