Perma ráj

Škola doma - domškola?

23. května 2024

Domškoláctví je jedno z témat, o které se nyní zajímám a protože na Sedlčansku nejsem sama, tak jsem se rozhodla uspořádat debatu s mojí kamarádkou Danou Pražákovou, která patří mezi první, kdo doma děti vzdělávala. A jak to vypadalo? To se můžete dočíst níže.

Skupina lidí diskutuje.

Dana se o existenci domácího vzdělávání dozvěděla z článků z Ameriky a hrozně jí to nadchlo, byly to 90. léta. Kolem roku 2000 už zvonila na dveře domácnosti, kde něco takového už praktikovali a záhy to rozjela sama Dana se svým synem Danem, který už do školy nějakou dobu chodil. Od 4.té třídy se pustil do domškoláctví. Šlo to snadno, Dan ráno vstal a pustil se do práce, za dvě hodiny měl hotovo. Pak si hrál s legem. Po Daně ale chtěl neustále kupovat encyklopedie, hlavně o Starověku.

Druhé dítě, dcera, se začala ptát na plno zajímavých věcí. Dana si to začala zapisovat. “Hodně věcí se děti naučí jen tak mimochodem.” říká. Jak šly dny, děti se učily poznávat svět, který je obklopoval.

V debatě zaznívalo i slovo unschooling. Dana říká, že tomu moc nevěří. Já zas mám pocit, že to, co dělala, unschooling byl. Ona to zdůvodňuje tak, že rodiče mají vzdělávání svých dětí velmi dobře promyšlené a není to tak, že bychom ty děti jen tak hodili do vody. V tom jí musím dát za pravdu. Já sama možná budu od září vést skupinku domškoláků. Chci podporovat co nejvíce sebeřízené vzdělávání. Bude to hodně na dětech, ale důkladně se na to připravuju, pokud do toho půjdu. Můžete mrknout na můj první malý záměr, který si rozpracovávám.

Ale zpět k Daně. U třetího dítěte se dostala na tu úroveň, kdy ji už vůbec neučila. Vše už šlo samospádem a dcera se učila sama. Plno toho okoukala od sourozenců a Dana se naučila dát dítěti víc důvěry a volnosti než dvěma předchozím.

Jak vlastně vzdělávání doma probíhalo?

Děti se posadily ke stolu a Dana vykládala přesně jako ve škole. Tak právě tak to nebylo. Děti učil život a běžný den. Děti jsou zvídavé a hodně se ptají. Jejich vnitřní motivace jim pak pomáhá vše se učit rychleji. Podmínkou je, že si zaměření studia a čas kdy se mu budou věnovat vyberou samy. Učení či práce byla přirozená a zábavná, tak vlastně neexistovaly ani prázdniny. Nebo měli prázdniny pořád? Záleží na úhlu pohledu.

Přechod z domácího vzdělávání do běžných škol

Z domácího vzdělávání šel Dan na klasické gymnázium. No a byly s ním problémy. Měl totiž moc otázek. Moc se zajímal. No a taky byl podle učitelů moc přecitlivělý z domácího vzdělávání, protože mu nepřišlo v pořádku, že skupina žáků láme jinému žákovi pravítko.

Pak se změnily poměry u Dany v rodině a obě holky musely jít skoro ze dne na den do školy. Našla jim školu, kde jim bude dobře, kde se budou hlavně dobře cítit. Bylo tam fajn klima. O výkonu to nebylo. Věděla, že doma se naučí a doženou vše.

Dany povídání bylo dlouhé a vzrušující. Debatovali jsme asi tři hodiny. To, co vám přináším já, jsou jen střípečky. Její povídání nás všechny moc posunulo. A o to víc si cením i toho, že s námi posdílela věci, které by dělala jinak, kdyby opět vzdělávala děti doma: 1) Věřila bych více svým dětem. 2) Byla bych trpělivější. 3) Našla bych spřízněné duše. 4) Přemýšlela bych více o učebním stylu dítěte.

Domškoláctví na Seldlčansku

Seznámila jsem se s lidmi ze spolku Luční kvítka, kde se tématem domácího vzdělávání zabývají jak teoreticky, tak i prakticky. Jim jsem poprvé řekla o možnosti uspořádat Debatu s Danou a líbilo se jim to. Byla jsem nadšená, že někdo o vzdělávání uvažuje podobně jako já.

I když naše téma nestrhlo lavinu zájmu, jak se i podle mě dalo čekat, jsem ráda, že jsem se propojila s pár dalšími rodinami. Každý další se počítá. Né všechny rodiny mohly na debatu přijít, ale postupně se objevují na naší mapě komunity domškoláků či příznivců domškoláctví.

Aktivitky před debatou

Ještě něž jsme začali debatovat, připravila jsem pro účastníky*ce pár otázek. Jedna zaznamenávala důvody, proč přišli na debatu, druhá emoce, které v nich domškoláctví vyvolává a třetí se ptala nakolik zvládají odlišné názory. Viz fotky níže.

Vyhodnocuju z toho, že budování komunity je něco, co je hodně důležité a proč rodiče přišli, zároveň se mi líbí, že osamělost není nic, co nás trápí :-). Jak jsme se přesvědčili, nejsme tu sami. Co ale cítíme je pocit zodpovědnosti, nejistoty, ale i odhodlanosti. Všichni chceme pro své děti to nejlepší, ale co to je? Je správné, co děláme? Pochybnosti se občas projeví, ale já si to vykládám, že jsme tím pádem na správné cestě, protože právě pochybnosti nás drží ve střehu a nutí nás přemýšlet, zda to, co děláme je správně.

Tabule s otázkou, jaké emoce cítíte s ohledem na domškoláctví a proč jste přišli.

Domškoláctví je široké téma a různí rodiče mají různé důvody, proč to zvažují nebo si to vybrali. Naše debata neměla být o tom, někoho přesvědčovat, že mádělat toto a tamto. Proto jsem jako jednu z předběžných otázek dala takovou přípravnou. Tedy nakolik zvládáte poslouchat cizí názor od 1 po 10. 1 bezvadně, 10 vůbec. Mně samotné tyhle věci pomáhají si tento problém vzít do vědomí. Uvědomit si, co to se mnou dělá a jak na to. Přišlo mi fajn dostat každému tento problém do vědomí chvilku před debatou, aby se na to naladil. Říkala jsem si, že se to může během debaty hodit :-).

Tabule s otázkou, jak zvládáte poslouchat jiný názor od 1 do 10. 1= vůbec ne a 10 = určitě ano

Závěrem

Většina debaty se soustředila na příběh Dany. Já jsem si díky tomu vyjasnila nějaké věci a hodně se inspirovala. Vládla fajn atmosféra a jsme se i zasmáli. Nedostali jsem se k tomu řešit to, jak jsme na tom na Sedlčansku, ale Dana za námi přijela z daleka a my se brzy zase setkáme. Pokud s námi ještě nejste ve spojení, dejte vědět. Brzy se vzájemně potkáme a budeme řešit, jaké to tu vlastně máme.

Mapa s vyznačenými zájemci o domškoláctví
Zpět na blog