Perma ráj

23. května 2024

Když jste na vozíku nez slova “ne” z vás nic nezbude. Většina lidí má totiž tendenci dělat všechno za vás. Jasné a rozhodné “NE” je cesta, jak se z toho dostat. Z dětství si pamatuju, jak třeba vychovatelka na táboře neustále srovnávala u televize jedno dítě, i když to jí říkalo, že už se mu sedí dobře. Ona stále kolem něj dávala polštáře, přendavala je až do té doby, dokud s tím nebyla spokojená ona sama. Malým dětem většinou NE nepomůže, protože ho dospělí často neslyší tak, jak by měli. Podobným scénám jsem svědkem dodnes a vždy to prožívám se svírajícím se srdcem a vůbec se to netýká jen malých dětí nebo lidí na vozíku.

Přemýšlíme za druhé a víme líp, co potřebují, sami sobě však pomoc často nedokážeme

Tohle je bych řekla velmi rozšířený nešvar. A netýká se to jen situací ve vztahu k lidem s postižením, i když já si to díky postižení dokázala pojmenovat. Vyjít vstříc jiným potřebám a pohledům se teprve učíme. NE je nástroj, bez kterého bychom se to nenaučili.

Tak třeba, co se mi stává pořád dokola: Když jsem u lékařů a někam si mám přelézt, tak oznámím, že nechci pomoc, ale stejně cítím, jak se na mě někdo vrhá nebo cítím, že mě někam tahá. Tak pak zopakuju, že to zvládnu skutečně sama. Když mě stále tahají a snaží se mě odtlačit, tak rychle upozorňuju, že by mě brzy shodí :-).

Lidé mají tendenci mi pomáhat i v mnoha dalších věcech, třeba při oblékání bundy, zalévání si čaje apod. Je to od nich moc hezký, ale když pomoc odmítnu, tak mě pak sledují, jak se mi to povede. No a to je teprve něco :-). Ale už jsem se naučila jsou nervozitu zmírnit. Pomáhá mi uvědomit si, že mám tolik času kolik sama potřebuju a nikdo na mě nebude tlačit, protože mu/ji to zkrátka nedovolím :-).

Začíná to tím umět říct NE a pokračuje to k tomu, umět NE přijmout

Umět říct ne je jedna věc, umět přijmout ne je věc druhá. Ale řeknu vám něco. Umět přijmout ne je věc neskutečně krásná a člověka zavede do světa plného nových věcí a údivu. Pomáhá mu totiž vidět a cítit věci, které předtím nezakusil. Člověk totiž upozadí sebe a výměnou dostane to, co mají druzí. Jakoby se šedá vyměnila za barvy. Dostanete se na cestu plnou vzrušení a nového.

Rodičovství a hranice = aby ve vztahu bylo oběma dobře *

Když tohle píšu, uvědomila jsem si, že můj cit pro potřeby druhých se nevyvinul jen díky mému postižení. Zásadní pro mě bylo mé dětství. Moje máma na rozdíl od mnoha jiných mam, jak jsem postupem času zjistila, mi totiž nikdy neřekla nic, co by podrylo moji víru v to, že hlavně já sama vím, co skutečně potřebuju. Vždy jsem mohla nosit na sobě, co jsem chtěla, já sama jsem si vybírala, jak budu trávit čas a na co se budu v učení zaměřovat apod. Že dostávám respekt se mi stalo samozřejmostí. Když se pak dostanu do situace, kdy se mi ho nedostává, tak se přirozeně bráním. Zároveň jsem zcela spokojená ve svém prostoru a nemám potřebu navážet se do prostoru druhých.

No a o slově NE mě také učí můj malý syn Saša. Děti umí přirozeně říkat ne. Umí si přirozeně říct, když něco potřebují. I když jsou Sašovi jen dva, tak se snažím zjišťovat, co se s ním a v něm děje. Saša mi to usnadňuje tím, že umí, jako každé malé dítě, říct NE. A já jsem za to ráda. Znamená to totiž, že bude schopen nastavovat si své hranice. Zvládne říct ne, když mu bude někdo ubližovat. Bude umět říct ne věcem, které mu nebudou dávat smysl nebo třeba prostě bude vědět, co on má rád, co jsou jeho zájmy, kdo je. Tohle všechno díky prostému slovu ne.

Ale abyste si nemysleli, já mu také často říkám ne. Když si třeba potřebuju odpočinout, tak řeknu NE procházce, nebo když mě třeba tahá za vlasy, tak řeknu rázné NE! :-) Díky tomu, že si vzájemně umíme říct NE, je nám spolu moc dobře. Díky tomu, že si dokážeme říct, kde jsou naše hranice a vzájemně se snažíme se slyšet, tak zvládáme hledat nové cesty. A ano, je to časově náročné, ale neznám nic lepšího, čím bych mohla trávit čas.

* V tomto mi hodně pomohl kurz Nevýchovy - vřele doporučuju.

Svět záplavy

Já bych se bez NE už dávno utopila v moři nesmyslnosti a povrchnosti (asi se v tom stále trochu topím). Žijeme ve světě bezbřehosti možností, ne jen hromady krámů, jejichž výroba (tvorba CO2 při jejich výrobě) postupně zkracuje život na téhle zemi, ale také hromada zážitků i možností, co se učit (to bezesporu také vyprodukuje nějaké to CO2). Musíme být efektivní a tak si píšeme rozvrhy, kdy co dělat, jak nestrávit příliš času prokrastinací apod. Nemáme čas se zastavit, skutečně se zastavit. Já říkám ne hromadě činností, protože mě hrozně baví prožívat štěstí. Skutečně ho zažívat. Být v přítomném okamžiku. Podle mě jinde štěstí ani nemůže být. Jak to konkrétně vypadá ten můj prožitek štěstí:

Tak třeba teď mám klid, bzučí tu jen moucha. Venku prší. Je tu zima, ale jsem dost oblečená a mám horký čaj a je mi dobře :-). Mám před sebou na stole ve váze mátu, která má krásné odstíny zelené. Je tu trochu nepořádek, ale já se raduju, že mi to nevadí a to nejen, že si řeknu, nebude ti to vadit, ale skutečně to tak i zažívám (akceptuje to můj jezdec i slon viz článek "O naší mysli"). Užívám si ticha a píšu své myšlenky. Je to boží.

Osvobození a konec útlaku

Slovo NE je moje srdcová záležitost. Toto slovo je o svobodě, respektu k sobě i jiným, a tím pádem o odpovědnosti. Když umíme říct slovo NE, nikdy nás nikdo neovládne.