Perma ráj

29. března 2023

Napadlo Vás, že se někdy v rozvoji nebo ve štěstí brzdíme často sami? A co jste si na to řekli? “Je to tím, že nejsem dostatečně dobrý, nemám pro to vlohy” nebo “málo se snažím a musím do toho dát víc úsilí?” Jaká odpověď je Vám bližší? No a jaká odpověď myslíte, že Vás dostane dál? Že Vás posune? Jakou odpověď byste si na to chtěli dát? Tu první nebo druhou?

Když jsem byla na základce a pak i na střední, hodně jsem si přála být nejlepší, patřit mezi elity. Nikdy jsem se tomu nepřiblížila. Naopak, měla jsem období, kdy bych lezla kanálama. Moje učení provázela úzkost a strach. Na základce jsem byla chytrá a chtěla jsem taková zůstat. Na střední už se mi tato nálepka rozpouštěla a na vysoké už zbyla jen vzpomínka po kdysi dávné touze. Na to, jak se teď většinou považuju za pohodového člověka, který se rád učí, tak dřív tomu tak vůbec nebylo. Co se vlastně stalo?

Změnila se moje odpověď na úvodní otázku. Kolik mám talentu už mě nezajímá, soustředím se na svůj zájem, který mě drží při práci. Zejména díky zájmu se posouvám. A odprostila jsem se do určité míry od vnějšího hodnocení. A tohle je sakra dlouhá cesta, možná třikrát kolem Země ...

Moje cesta byla dlouhá a trvala léta. Odehrávala se v mé mysli a vlastně se stále odehrává. O co na té cestě jde vystihuje kniha, kterou jsem si nedávno přečetla: “Nastavení mysli” od Carol Dweckové. Kniha mi zvědomila a osvítila věci, které jsem nebyla schopná výstižně pojmenovat.

Na základce jsem byla chytrá, na střední už moc ne a nakonec na vejšce už jen ve snu. Moje chytrost byla vždycky v sázce s jakoukoliv otázkou, kterou mi kdy kdo položil. Když jsem neznala odpověď, chtěla jsem se jít zahrabat. Byla jsem prostě debil. Nebyla jsem schopná se zeptat na věci, kterým nerozumím nebo které nevím. Odkryla by se tím moje omezenost. Takhle jsem si zavírala bránu učení. Tak a tohle by Carol Dwecková nazvala “fixním myšlením”.

Nastavení mysli podle Carol Dweckové

Fixní nastavení mysli, jak ho Dwecková popisuje, se vyznačuje vírou v to, že schopnosti jedince jsou jednou pro vždy dané. Buď nadání má nebo musí dřít jak mezek a stejně nebude nikdy tak dobrý jak ti, co jsou chytří od přirozenosti. Snaha je pro břídily. Přirozeně chytrým stačí snahy málo nebo spíš vůbec a vše pochytí rychle. Kritika, špatná známka nebo hodnocení může člověka s fixním nastavením mysli zdrtit. A to se dělo mě.

Oproti tomu Dwecková staví “růstové myšlení”. To se orientuje na snahu. Znamená, pokud chceš, můžeš to dokázat, ale musíš se snažit. Člověk s růstovým nastavením mysli ví, že když zabere, tak uvidí výsledky. Kritiku, špatnou známku či hodnocení bere jako zpětnou vazbu, ze které se poučí a díky tomu se zlepší. Vyhledává výzvy a těžké úkoly, protože ho mohou posunout dál. Když je nezvládne, nezhroutí se mu svět, ale získá zkušenost, která ho opět posune. V učení převládá radost ne úzkost. Cílem je naučit se něco, ne být chytrý. K růstovému myšlení sedí pořekadlo: “Cesta je cíl”.

Člověk není 100% z jednoho nebo druhého. Já jsem měla učení ráda, ale byla v tom velká zátěž strachu a úzkosti. Když se toho člověk zbaví, je to jak rozkvést nebo se osvobodit z řetězů. Výzvy už neberu jako něco, kde se můžu odepsat a ztrapnit, ale jako něco, kde zkouším co zvládnu, co mě posiluje. Neustále se překonávám a zlepšuju.

Odkud se fixní myšlení vlastně bere? Jedním z jeho zdrojů jsou podle Dweckové paradoxně pochvaly. Pojďme se na to podívat blíž.

Ty jsi ale šikulka versus Jsem debil

Jak se vlastně liší soud “Jsem debil” od pochvaly “Ty jsi ale šikulka”. Obojí má stejný kořen ve fixním myšlení. Když je člověk malý, tak je šikulka pořád. Jednou však přijde čas prvního neúspěchu a v tu chvíli je sesazen z trůnu. Jak se v tu chvíli cítit a co dělat? Bojovat o další pochvalu nebo prostě zůstat packal?

Tématu pozitivních nálepek se Dwecková věnuje v kapitole “Nebezpečí chvály a pozitivních nálepek”. Poukazuje v ní na problematiku chvály vrozených vlastností, tedy za něco, co je nám dáno takzvaně shůry. S manželem jsme byli s naším ročním synem Sašou na očním, který byl neustále nazýván šikulkou, protože viděl tohle a tamto. Nebo mně se stává, že když jsem u doktora a nepotřebuju pomoci s oblékáním, přestože jsem na vozíku, tak jsem také šikulka. Beru to jako “aby řeč nestála”. Ale nic to o nás obou neříká.

Problém je, jak to vysvětluje Dwecková, když jde o hodnocení, které se bere vážně. Prostě takový jsme. Prostupuje to naší existencí. A když se nám něco nepovede. Co to o nás říká? Už nejsem šikulka, jedničkář, chytrý, talentovaný apod.? A co tedy jsem?!

Jak reagujete na neúspěch?

Dwecková klade otázku, kým jsme, když uspějeme a kým jsme když neuspějeme? Odpovídá na to, že neúspěch je nepříjemný, ale pro člověka s růstovým myšlením o něco méně. Dokáže se z něj lépe sebrat a dokonce ho využít ve svůj prospěch. Řekne si např.: “Málo jsem se připravila, příště musím víc prostudovat toto a toto.”

Člověk s fixním nastavením skončí u soudu: “Jsem debil” nebo “Já na to prostě nemám” apod.. Vypovídá to něco o jeho podstatě, o něčem, co má přirozeně v sobě. A pokud to takto někdo má, těžko se pustí s chutí do práce.

Dwecková uváděla řadu zajímavých příkladů. Zaujalo mě to, že když někoho přijímali do NASA, nezajímalo je, jak perfektní ten člověk je a zda má bezchybný život. Koukali na to, jak se vyrovnává s neúspěchem.

Často se teď hovoří o tom, že chyba je příležitost k učení. Když z chyby uděláme něco pozitivního, posouváme se směrem k vlastnímu růstu.

A co teda, když ne šikulka? Aneb tip na podporu růstového myšlení

Pro nastartování rozvoje Dwecková radí, hodnotit za úsilí. Místo “Jsi šikulka” říci: Tak teď se Ti to povedlo! Dal jsi do toho úsilí a přišel jsi na řešení. Dobrá práce”. Co se rodí v tom okamžiku člověku v hlavě? Když zaberu, najdu řešení. Není to o tom, že se mi to prostě povede. Samozřejmě se to může stát, ale půjde to tak celý život?

Občas taky Sašovi řeknu, že je šikulka. O nic asi tak nejde. Snažím se ale pojmenovávat, co se daří a uvědomit si, co dělá, že se mu to povedlo. Nežene ho dopředu to, že ho někdo chválí. Má v sobě touhu po poznání, je neuvěřitelně akční, má vnitřní motivaci. Začíná pomalu chodit. Mohla bych ho odbýt hodnocením “Ty jsi šikulka”, vidím ale, že za tím je sakra práce. Každý den ráno po mlíčku vyráží a trénuje, vozí si po bytě svojí bedničku s nářadím na kolečkách. Staví se u šuplíků a otvírá je. Natahuje se na stůl. Šplhá na postel. Když mu něco spadne, pěkně s trpělivostí si klekne a pak zase na nožičky. Je neustále v pohybu. No, zkrátka na sobě maká. Dělá, co má rád. Tyhle dvě poslední věty (maká a dělá, co má rád) jsou neporazitelná zbraň. To je výhra. Takže mu řeknu “No Sašo, ty makáš a pokroky jsou vidět! :-)” nebo konkrétněji: “Už se skoro bez držení udržíš na nožičkách, je vidět, že všechno Tvé úsilí Tě posouvá dál.” :-)

Poskytování konkrétní zpětné vazby podle mého nepomáhá pouze tomu, kdo ji přijímá. Já v tom vidím i velkou výhodu pro sebe. Skrz hodnocení druhých přemýšlím i o sobě, svých očekáváních, touhách apod. Pomáhá mi to ujasnit si, co je reálné a co třeba už ne. Tolik k otázce “A co tedy, když ne šikulka?”.

Závěrem

Toto celé byla jen malá letmá ochutnávka fixního a růstového myslění. Pokud Vás to zaujalo, podívejte se na knihu “Nastavení mysli” od Carol Dweckové. Dozvíte se na jaké oblasti má nastavení mysli vliv, kam Vás to může posunout. Dwecková se věnuje nastavení mysli v oblasti sportu nebo oblasti řízení firem, ale také rodičovství či vzdělávání.