Voda v Perma ráji III.: Když neprší

Je půlka srpna a od poloviny června u nás na Sedlčansku pořádně nezapršelo. Když se podívám na naše jezírko, je to vidět na první pohled. Hladina klesla přibližně o půl metru. Jezírko má při plném stavu plochu kolem 100 m² a jeho břehy jsou zkosené, takže se plocha s klesající hladinou postupně zmenšuje. I tak odhadujeme, že z něj od června zmizelo kolem 40 kubíků vody.

To je čtyřicet tisíc litrů.

Jezírko v červnu po deštích.

Stejné jezírko v polovině srpna. Hladina klesla přibližně o půl metru.

Dnes je velká část mělčiny nad vodou a děti si tam stavějí přehrady a hrady z písku a kamení.

A přesto jezírko žije.

Stále se v něm koupeme. Rostliny v mělké části zatím zvládají i tak výrazný pokles hladiny. A kromě stromů je jezírko snad jediné místo v celé naší zahradě, které zůstává zelené a svěží.

Čtyřicet kubíků, které jsme nemuseli nikam přivézt

Na tom všem je pro mě možná nejpozoruhodnější jedna věc: jezírko je naplněné pouze dešťovou vodou ze střechy. Za celé roky jsme do něj nemuseli dopouštět vodu z řadu ani z jiného zdroje.

V zimě a v deštivých obdobích vodu zachytí. V létě ji postupně odevzdává zpátky okolnímu prostředí.

Letos vidíme tenhle princip v měřítku, které už nejde přehlédnout. Desítky kubíků vody zmizely do vzduchu, ale pořád je jí v jezírku dost na koupání i pro život kolem něj.

A právě letos si také mnohem silněji uvědomujeme, jakou roli jezírko v zahradě hraje.

Nemusíme doplňovat pítka pro ptáky, hmyz ani další živočichy. Voda je tady pořád. Ptáci si dokonce zvykli na naši přítomnost natolik, že zatímco se koupeme na jednom břehu, na druhém přistanou hrdličky a přijdou se napít.

Přes den z hladiny pijí ptáci a z břehů se ozývají žáby. Našly si nás ropuchy, skokani a k naší velké radosti i rosničky. Pod hladinou žijí čolci a kolem vody potkáváme slepýše. Jakmile padne tma, nad hladinou začnou lovit netopýři.

Z velké díry, kterou jsme před lety vykopali do trávníku, se stal jeden z nejživějších koutů celé zahrady.

Zahrada, na kterou už nestačí týden nepřijet

Sucho ve mně ale vyvolává i obavy.

Kamilův táta nedávno vzpomínal, že když byl Kamil malý, mohli v létě na zahradu týden nepřijet. Pravidelně pršelo a zahrada to zvládla. Automatickou závlahu samozřejmě neměli.

Dnes si něco takového skoro neumíme představit. Po týdnu bez zalévání by v podobném létě velká část zahrady jednoduše uschla.

Jedna suchá sezona samozřejmě sama o sobě nic nedokazuje. Jenže pro nás už změna není něco, o čem čteme ve statistikách. Vidíme ji na půdě, na rostlinách, na množství vody, které musíme použít k zalévání – a letos velmi názorně i na hladině našeho jezírka.

O to větší smysl nám dnes dává, že jsme před lety začali přemýšlet o vodě jako o něčem, co chceme v krajině zachytit a nechat ji tam co nejdéle.

Přírodní jezírko není bez práce

Ani dobře fungující jezírko samozřejmě neznamená, že si člověk jen lehne do trávy a nechá všechno na přírodě.

Minulé léto, a vlastně i letos, nás například potrápila vedra a velké množství řas, které jsme z vody ručně vybírali. Slunce svítí, voda se ohřívá, ve vodě jsou živiny – a řasy využijí příležitost.

Proto dál dosazujeme vodní rostliny. Naším cílem je, aby byla velká část mělčiny zarostlá. Rostliny odebírají z vody živiny, poskytují úkryt živočichům a zároveň stíní vodní hladinu.

Do budoucna chceme kolem jezírka vytvořit ještě více stínu. Nechceme ale přímo nad vodou velké množství listnatých stromů, jejichž listí by na podzim končilo ve vodě. I tady tedy pořád hledáme řešení.

A stále nám slouží i naše jednoduchá filtrace z bubnu staré pračky podle návodu z Organic Pools. Buben poháněný akvarijním kompresorem zachytává hrubé nečistoty a je přitom šetrný k vodním živočichům. Není to žádná bezúdržbová technologie – síto a naše ruce pořád občas nastoupit musí – ale funguje.

A pak přijde zima

Jezírko pro nás ale není jen zásobárna vody, biotop a letní koupaliště. Žijeme s ním celý rok.

Na podzim Kamil ostříhá vodní rostliny, aby jejich velké množství přes zimu neodumíralo ve vodě. A když přijde mráz, začne úplně jiná sezona.

Když jezírko zamrzne, přichází ke slovu sekera.

Vezmeme sekeru, vysekáme v ledu díru a pokračujeme v otužování.

Koupací sezona u nás vlastně nikdy nekončí.

Pro mě je to zvláštní trénink klidu. Vlézt v zimě do ledové vody a zkusit vnitřně ne-běžet ve chvíli, kdy celé tělo křičí, že bych měla okamžitě ven.

A když led zesílí natolik, že bezpečně unese člověka, objeví se brusle. Z letního koupaliště a útočiště pro žáby se na pár dní může stát malé zahradní kluziště.

V zimě se z koupacího jezírka stává naše malé kluziště.

Stejná voda, stejné místo – a během roku úplně jiný svět.

Voda, která zůstává

Když jsme jezírko před lety stavěli, chtěli jsme přírodní koupání a místo pro život. Dnes v něm vidím ještě něco dalšího.

Je to obrovské množství vody, které v době dešťů rychle neodteklo pryč. Zůstalo u nás.

A v létě, jako je to letošní, poznáváme, jakou to má cenu.

Jezírko se zmenšuje. Desítky tisíc litrů se odpařily. Mám obavy, co bude, pokud bude podobných období přibývat. Současně ale každý den vidím, že voda, kterou jsme na zahradě před lety zachytili, je pořád tady. Pro nás, pro rostliny, pro ptáky, žáby, čolky, hmyz i všechny další návštěvníky, o kterých možná ani nevíme.

A děti mezitím na odkrytém dně stavějí přehrady.

Možná je to docela dobrý obraz toho, co se v Perma ráji snažíme dělat. Nemáme pod kontrolou, kdy zaprší. Můžeme ale přemýšlet nad tím, co uděláme s vodou, když přijde.

V závěrečném díle se proto od jezírka podíváme na celý náš vodní systém z nadhledu – jak zachytáváme a využíváme dešťovku na zbytku zahrady, jak se snažíme při zalévání využívat gravitaci a jak funguje naše kořenová čistírna odpadních vod.