Perma ráj

Budujeme to, co tu ještě není.

Ráda nosím tepláky, copy, ráda se učím nový věci a mám ráda lidi a přírodu. A tohle všechno mám v domškole. Je to místo setkávání, objevování, překonávání, hraní, tvoření a taky pochopení i odpočinku.

Inspiruje mě dětská energie!

Snažím se nasednout na dětskou energii. Pozoruju a zjišťuju, do čeho jsou schopné se pustit a vydržet v tom. Tyto činnosti se jim snažím obohatit o vzdělávání. V pohybu se do učení zapojují další místa v mozku, které proces učení podporují. Daří se mi učit tak třeba pravopis, anatomii, zeměpis apod.

Děti mají chuť do různých dobrodružství. Učíme se tak při rozdělávání ohně, lezení po stromech, běhání v přírodě a na výpravách! Děti jsou kreativní a rády tvoří. Můžou si tak učivo osahat rukama. Naučily mě, jak se učit pomocí stavění. Budovaly hory, řeky, sopky, příkopy, hrady apod

Mají chuť zkoumat, jsou aktivní a energičtí, to mě na nich baví.

Jak nejlépe připravit děti na svět, který teprve přijde?

To je zásadní otázka, kterou si většina vzdělavatelů a vzdělavatelek klade. My kolem domškoly jsme si zvolili domškoláctví. Hledáme nové cesty a zároveň respektujeme, že jiní si vybrali běžnou cestu. Myslím, že je fajn, když se rozvíjí více přístupů ke vzdělávání. Mohou se tak od sebe vzájemně obohacovat. Když se razí pouze jedna cesta, můžeme zjistit, že jsme skončili někde, kde nechceme.

Co mě hodně povzbuzuje v tom, co dělám, jsou samotné děti. Posouvají se, jsou zvídavé, iniciativní, snaží se a pomáhají mi. Už jsme spolu překonali nejednu nesnázi. Toto naše společenství vede k posunu a výsledkům. Taky je na místě, položit si důležitou otázku:

Pro jakou budoucnost máme dítě připravit?

Co bude potřeba, aby umělo? Svět se mění tak rychle, že nemáme tušení, co bude potřebovat. Musíme vychovávat takové děti, které budou umět jednat, nebudou čekat, až jim někdo řekne, ale začnou samy, budou potřebovat víru v sebe, že dokážou řešit různé situace. Podle mě je také nezbytné, aby uměly najít spokojenost (i to je věc, kterou je potřeba se naučit umět) a taky být užitečný (být spokojený a užitečný jde ruku v ruce). Bude potřeba umět spolupracovat, komunikovat, znát sám sebe, řešit problémy, umět se učit, kriticky vyhodnocovat a tak podobně.

Dítě, které je iniciativní a zvídavé už má vyhráno, ono totiž bude chtít umět, porozumět, tvořit apod. Když je někdo iniciativní, je nezastavitelný. Paradoxní je, že děti takové jsou, jen my to hodně často nevidíme či to dokonce udusíme. Jsou aktivní, chtějí se učit, ale dělají to jinak, než chceme my, tak jim do toho pořád vstupujeme a říkáme:

Teď budeš dělat tohle a tohle! (když nechce je líné a nemá zájem) nebo Chceš dělat tohle a tohle? Tak to ale musíš takhle! (dítě pod “vedením” často ztrácí zájem)

Často děti odrazujeme, až je odradíme. Vytvoříme rezignované dítě.

Pozor! Samostatně myslící dítě!

Samozřejmě, když dětem povolíme otěže, vydají se svou cestou, začnou konfrontovat i naši vizi světa. To nám nemusí být příjemné. Jenže díky tomu oni najdou samy sebe.

Důvěra v děti

Na čem mě baví hodně stavet je na DŮVĚŘE V DÍTĚ! Dokud to jde, nechat ho/ji ať zkouší a tápe, já jen pozoruju a obdivuju. Dítě je totiž položeno v procesu celou svou bytostí. Je ve flow. Pak nastane okamžik, že se zeptá. To je moje chvíle, dítě podpořím, poradím a ono mě poslouchá!

Když se cestu ke vzdělávání snažím urychlit, bojujeme, dítě i já. Dítě už není můj parťak, je to oponent. Já do něj hustím, on se třeba i snaží poslouchat, ale i kdyby sebevíce chtěl, do procesu učení se nedostane celou svou bytostí. Toto nejde udělat na příkaz, ani na vlastní vnitřní příkaz ( o tom, do jaké míry jsme sami sobě páni jsem psala zde).

Zkrátka do procesu učení až příliš často vstupujeme, je dobré nechávat to doznít a ne jen to, je dobré nechat to zaznít. Často se totiž v dobré víře snažíme dítěti pomoci (zkrátit mu tu cestu). Chceme, aby se vyvarovalo chybě. Radíme dětem, jak to udělat. Což mě dovádí k dalšímu důležitému bodu, který se v domškole snažím rozvíjet. Tím je: Práce s chybou.

Práce s chybou je alfa a omega rozvoje

Když se chybě snažíme vvyhnout, abychom jí neudělali, je to hodně těžké. Je tam úzkost a strach. Když chybu uděláme, tak ve škole nám za to hrozí trest v horší známce. Nikdo nechce chybovat. S chybou se pojí ostuda, nepříjemné pocity…

Pojďme chybovat!

Jenže, když změníme přístup k chybě, osvobodíme se. Představte si svět, kde chybovat, splést se, mýlit se je něco, co je přirozené, přijímané a dokonce vítané. Místo “To se ti nepovede, nedělej to!” By se řeklo: “Vyzkoušej to a uvidíš!”, místo “Já jsem ti to říkal.” by se řeklo: “Super, žes to zkusil/a.”

Práci s chybou jsme si hodně s manželem zvědomili při stavbě domu svépomocí. Napsala jsem k tomu dokonce článek Dům staví nás. Hodně věcí se fakt nedařilo, protahovalo se to apod. Museli jsme se s tím vypořádat. To se děje i v životech každého z nás. Naučit se chybu, nezdar, omyl přetavit v něco užitečného, tak to nás vystřelí o míle dál. Dostaneme se tam, kam by nás jedničky ve škole nikdy nedostaly. “Učit se z vlastních chyb” je známá fráze, ale co vlastně znamená? Všichni jí známe, jak jí ale rozumíte? Jak jí aplikujete v životě? A teď se chvíli klidně zamyslete.

Práce s chybou je průlom

Představte si malé dítě, které se učí chodit. Kolikrát spadne, než se mu to povede? Představte si, že ho u toho někdo známkuje nebo komentuje, když se mu to nepovede. K tomu asi není potřeba nic dodávat. Možná jen naučilo by se chodit přes ty samé pády na začátku? Nebo by to prostě zabalilo s tím, že je prostě beznadějný případ…

Není chytré či hloupé dítě

Od začátku září učím jednou týdně v domškole. Když jsem začínala, nebyla jsem si u dvou dětí jistá třídou. V jednu chvíli mi došlo, že to vlastně nevím jistě. Přemýšlela jsem nad tím. Potřebuju to vědět? Jo je to přímo heretická otázka! To mě vedlo k tomu, že bych měla mít i informace o dalších specifických potřebách dětí, zda je třeba někdo dyslektik apod. Z práce ze školství vím, že toto musí učitel vědět :-). Ale dospěla jsem k závěru, že tyto informace jsou na škodu (alespoň v mém případě). Začala bych totiž hodnotit, ty už bys měl vědět toto a toto. Ty jsi takový a makový.

Bez těchto znalostí mám možnost naladit se na dítě, kde je, co cítí a co potřebuje. Při rozhovorech a interakci s dětmi se dokážu naladit na jejich aktuální bod, kde jsou. Často se jich samozřejmě ptám a ujišťuju se. Vycházím z toho, že jen ony si nejlépe rozumí. Proces vzdělávání je postaven na vnitřních potřebách dětí, na jejich vnitřní motivaci. Může se zdát, že to děti mají hodně jednoduché, ale řekla bych, že je to naopak. Se mnou čelí mnoha výzvám. Já jim nic neulehčuju a nic nedělám za ně. Dokážu je i konfrontovat, když už překračují mé hranice, hranice toho, co já zvládám jak fyzicky, tak duševně.

Konkrétně to vypadá tak: je nějaký spor, musí ho řešit, navrhovat řešení. Nechtějí něco dělat, co teda s tím? Někdo je s něčím nespokojený, neznamená to, že já musím vymýšlet, co s tím, ale čekám, že mi řekne, jak by si to představoval/a.

Když pak máte vzdělávání takto nastavené, nemáte chytré ani hloupé děti. Máte děti v různých fázích vývoje, naším úkolem je se rozvíjet a objevovat, ale i se zapřemýšlet, pozorovat, odpočívat, když je potřeba a hrát si. To všechno dohromady je učení.

Když někomu dáte nálepku chytrý, hloupý, rychlý, pomalý apod. je to definitivní. Popisujete tím celou jeho bytost. Jedna kamarádka učitelka mi jednou říkala, že si nastavila kritéria, podle kterých hodnotila žáky. Jednou opravovala test jedné žačce, která měla vždy špatné známky. Kamarádka už zas měla tendenci jí dát horší známku, pak se ale podívala do svých kritérií. Něco nesedělo. Zkontrolovala to a opravdu, s horší známkou, kterou jí chtěla dát, se to neslučovalo. Ta holka si tentokrát zasloužila známku lepší, ale nebýt uvědomělosti a připravenosti mé kamarádky učitelky, proroctví hlouposti by se naplnilo. A to hned 2x. Jenom o učiteli by se to nikdy nikdo nedozvěděl. Ten má jiný label.

Jak se tomu ale vyhnout? Můžeme zkrátka hodnotit jednotlivé aktivity, pokusy apod:

• Teď se ti to povedlo.
• Na tomhle je potřeba ještě zapracovat.
• Kdo vydrží, vyhraje.
• Žádný učený z nebe nespadl.
• Nevadí, trénuješ, jen tak dál.

Sem se zas hodí básnička od Shela Silversteina.

Co byste viděli, kdybyste přišli

Viděli byste děti lítat po zahradě, skákat, něco hledat, tvořit, stříhat, psát, uklízet … překřikovat se, zkoušet zvládat konflikty … viděli byste je se radovat, hrát si, ale také se mračit či jinak projevovat svou nespokojenost. A to je dobře. Mým úkolem totiž není děti bavit, ale vystavovat je životu :-).